Karl-Johan Persson, předseda a bývalý generální ředitel H&M, kdysi položil otázku: „Co by znamenalo, kdybychom všichni spotřebovávali o 20 procent méně? Myslím, že by to byla katastrofa. Znamenalo by to o 20 procent méně pracovních míst, o 20 procent méně peněz z daní, méně financí na školy, lékaře, silnice. Globální ekonomika by se zhroutila. Jsem pevně přesvědčen, že právě růst udělal ze světa lepší místo, než jakým byl před 20 lety. A za 20 let na tom bude ještě lépe než dnes.“
Je tomu skutečně tak? Pokud ano, stojíme před tím, co spisovatel J. B. MacKinnon označuje jako spotřebitelské dilema. Ve své knize The Day the World Stops Shopping píše: „Planeta nám říká, že spotřebováváme příliš: v Severní Americe využíváme zdroje pětkrát rychleji, než se dokážou obnovit. A přestože se snažíme, aby naše spotřeba ‚zezelenala‘ – recyklací, efektivním využitím energií či solárními panely –, globální emise uhlíku stále neklesají. Ekonomika nám tvrdí, že naše spotřeba musí pořád růst (ale) (…) 21. století toto dilema ostře nasvítilo: musíme přestat nakupovat.“
Háček je v tom, že byznysové vzdělávání stojí na přesvědčení, že ekonomika může a musí dál růst – a to se v korporátních strategiích projevuje imperativem, který nutí samotné společnosti nepřetržitě růst, jinak se vystaví riziku, že ztratí na významu.
Jenže nekonečný růst není možný. Dogma růstu jako podmínky lidského pokroku se mění v past, z níž mnozí nevidí cestu ven. Paul Farrell píše v The Wall Street Journal, že „jsme závislí na mýtu věčného ekonomického růstu“ – a ten „zabíjí Ameriku“. Je načase začít mluvit o mezích růstu a o tom, že může mít různé podoby.
Limity růstu
V roce 1798 publikoval Thomas Robert Malthus svou slavnou Esej o principu populace (An Essay on the Principle of Population), kde vůbec poprvé vyslovil myšlenku, že Země může mít omezenou „nosnou kapacitu“. Tvrdil, že tempo růstu populace převyšuje tempo růstu produkce potravin, a lidstvo tak nevyhnutelně nakonec čeká hladomor. Jeho výchozí premisa možná byla správná, ale některé předpoklady a závěry nikoli. Nedokázal si představit technologický pokrok – od pesticidů přes hnojiva až po moderní zemědělské metody. Přesto jeho klíčová teze přežila v různých podobách a získala jak zastánce, tak kritiky. V roce 1968 navázal na Malthuse ekolog ze Stanfordu Paul Ehrlich bestsellerem The Population Bomb, v němž předpověděl celosvětové hladomory a zásadní společenské otřesy, pokud neomezíme populační růst. Ani tato proroctví se však nenaplnila.
V roce 1992 publikovali Donella Meadows, Dennis Meadows a Jørgen Randers knihu Beyond the Limits (volné pokračování práce The Limits to Growth z roku 1972). Pomocí modelů systémové dynamiky v ní došli k obdobnému závěru: „Lidské využívání klíčových zdrojů a produkce znečištění již překročily udržitelné meze. (…) Pokud nedojde k výraznému snížení materiálových a energetických toků, svět čeká nekontrolovatelný pokles produkce potravin na obyvatele, spotřeby energie i průmyslové výroby. (…) Abychom se tomuto propadu vyhnuli, je nutné zároveň omezit růst spotřeby a populace a rychle a dramaticky zvýšit efektivitu využívání surovin a energie.“
Za kritický faktor, který žene vyčerpávání zdrojů k neudržitelným úrovním, autoři označili jev zvaný overshoot: lidstvo si neuvědomuje rozsah škod, jež působí, dokud nejsou napáchány – a s nimi ztracena jak ekologická, tak lidská hodnota.
Žít v mezích, jež nám přírodní systémy nastavují, by se mohlo zdát samozřejmostí. Přesto se v byznysovém vzdělávání jen zřídka uplatňují poznatky přírodních věd o fungování biosféry a dopadech rozhodnutí korporací na životní prostředí. Jen málokterý student byznysu se tak setká se slavným argumentem ekonoma Hermana Dalyho, že ekonomika je pouhým subsystémem životního prostředí – „jež je konečné, nerostoucí a materiálně uzavřené, i když otevřené nepřetržitému, ale neměnnému toku sluneční energie. Když ekonomika roste ve fyzických rozměrech, začleňuje do sebe hmotu a energii z ekosystému. Podle zákona o zachování hmoty a energie (první zákon termodynamiky) tak nutně zasahuje do ekosystému a odklání jeho zdroje od původních přírodních funkcí. Více lidské ekonomiky (více lidí a zboží) znamená méně přirozeného ekosystému.“
