Proč jsme si z firem, které pozorně sledují vzestup čínské konkurence, vybrali právě 3D tisk? Zkusme se zamyslet, k čemu se tato technologie v současnosti nejvíc využívá. „Nejvíc je to na nové IP – intellectual property, tedy duševní vlastnictví,“ vysvětluje Josef Průša. Když firma vyvíjí nový produkt, 3D tisk je ideální nástroj pro tvorbu prvních prototypů.

A Čína to pochopila.

Jak se situace na trhu 3D tisku vyvinula do této podoby?

3D tisku se věnuji už 16 let. Postupně vznikla komunita, která fungovala jako open source platforma. Člověk si z ní mohl vzít inovativní řešení a vrátit zpět do komunity jejich vylepšení. Výzkum a vývoj byly rozprostřené a záleželo na tom, v jaké kvalitě ten produkt vyrobíte. Fungovalo to velmi dobře. Jenže pak na trhu začala dominovat Čína.

Co se změnilo?

Začalo to být podezřelé. Ukázalo se, že odvětví 3D tisku bylo označeno za strategické v rámci programu Made in China 2025. To znamená, že získali přístup ke všem možným subvencím, bezúročným půjčkám, podpoře výzkumu a vývoje. Výsledkem je, že když rozeberete čínskou tiskárnu, její jednotlivé díly jsou dražší než její finální cena na evropském trhu. A to i bez dvacetiprocentní marže. V roce 2020 začala Čína uvolňovat velmi cílené a strategické dotace. Výsledkem je, že kromě UltiMakeru z Nizozemska a LulzBotu z Ameriky na trhu prakticky nikdo nezůstal. A my jsme možná už největší americký výrobce. Pro představu o efektivitě – v roce 2019 podaly čtyři největší čínské firmy 50 patentových přihlášek, v roce 2021 už 450.

Jak kvalitní jsou čínské 3D tiskárny? Už dohnaly Západ?

Ano, Západ už dohnaly. Samozřejmě hlavně proto, že my musíme všichni vydělávat. Nemůžeme si dovolit vyrábět ztrátové lídry trhu – tedy produkty, které prodáváte pod výrobní cenou. Oni toho schopní jsou. Nepřinášejí ale nic zcela inovativního. Cena tiskárny závisí na použitých dílech, v samotném designu a funkčnosti nás nepředbíhají.