Sedíme v rodinném domě v Kláštore pod Znievom, vesničce obklopené kopci Malé Fatry. Dům slouží sdružení Dobrý pastier, v němž se Ján Košturiak aktivně angažuje v oblastech, které jsou mu blízké. Využívá propojení, jež získal za roky svého působení ve firemním světě (na sociálních sítích o sobě s nadsázkou píše, že „žebrá pro vyloučené a chudé“). Zároveň dál radí podnikům a manažerům, pořádá semináře i konference o výrobě, vede sdružení firem Inovato a právě pracuje na projektu modulárních mikrotováren.

Na tomto možná netradičním místě – nedaleko bývalého kláštera, který dnes slouží jako dočasný domov pro stovky lidí v nouzi – mluvíme o příkladech inovací, chybějícím ekosystému, disrupci i příležitostech a hrozbách nových technologií. To, co oba Košturiakovy světy spojuje, je jeho neustálá touha využívat svůj talent a dávat životu smysl. Nebo, jak sám říká, „hrát si“.

JÁN KOŠTURIAK
Prof. Ján Košturiak vystudoval obor strojírenské technologie na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. Působil ve Fraunhoferově institutu pro výrobní inženýrství a automatizaci (Fraunhofer IPA) ve Stuttgartu, jenž je součástí Fraunhoferovy společnosti, i na Technické univerzitě ve Vídni. V roce 1990 začal pracovat jako konzultant pro průmyslové podniky a od té doby spolupracoval na desítkách inovačních projektů. Je spoluzakladatelem Fraunhofer IPA Slovakia a sdružení inovátorů Inovato. Přednáší na univerzitách, založil Podnikatelskou univerzitu. Je autorem a spoluautorem řady odborných knih a článků publikovaných v různých zemích světa. Aktivně se věnuje jak průmyslovým, tak sociálním inovacím.

Kdo je v Česku a na Slovensku špičkou v inovacích?

Záleží na tom, co vlastně považujeme za inovaci. Clayton Christensen popsal disruptivní inovace – tedy takové, které zásadně mění způsob, jakým lidé něco dělají. Když jsem působil ve Fraunhoferově institutu, kolegové tam vyvinuli formát MP3 (v 80. letech na něm pracoval tým vedený Karlheinzem Brandenburgem, pozn. red.), jenž změnil způsob, jakým se šíří hudba. Je to případ, kdy vznikne produkt nebo služba, pro něž dřív ani neexistovalo jméno, jako chytrý telefon nebo internet.

Co se týče takovýchto globálních inovací, které skutečně mění svět, Češi ani Slováci pravděpodobně nikdy nebudou v čele. Už jen kvůli prostředkům, jaké mají k dispozici špičkové západní univerzity a instituce a jaké máme my. Tento typ inovací se odehrává spíše v Silicon Valley nebo ve Fraunhoferu. Neočekávám, že by u nás vzniklo něco jako Google nebo Apple, v této věci jsem skeptický.

Jiná věc jsou evoluční inovace, tady už přispět umíme. Na Slovensku je takovým příkladem určitě Eset. V Česku třeba Linet. Pro mě to byl vždy malý zázrak – jak se z jednoho kravína stal světový výrobce nemocničních lůžek. A prorazili s fyzickým produktem, což je ještě vzácnější než uspět v digitálním světě.

Podobně BTL Medical Jana Vilda. Další zázrak v oblasti medicínské techniky, dnes jsou po celém světě. Založili i startup Bene Meat Technologies, v němž mladý vědec se svým týmem vyvíjí maso ze zkumavky. BTL si ho vyhlédla, podpořila ho a postavila mu laboratoř. Maso už dnes vyrábí pro psy a kočky – a to je obrovský trh. Dělají inovace na vědecké úrovni, ale současně je dokážou posouvat i byznysově. BTL má několik továren, v Bulharsku dokonce „megafactory“, a snad devadesát obchodních zastoupení po celém světě. Je zajímavé, jak fungují: navenek to působí jako freestyle, chaoticky. Když tam přijde někdo z korporátu, je ztracený. V každé zemi mají dvojici manažerů: jednoho technického a jednoho zaměřeného na byznys. Společně pak s ohledem na místní specifika řídí provoz. Od nápadu k realizaci jsou neuvěřitelně rychlí. A právě absence složitých struktur je jejich výhoda. Nezdržují se schvalováním na několika úrovních, jak je to běžné v korporacích.

Platí obecně, že kdo chce být inovativní, musí myslet a jednat out of the box?

Postupy se hodně proměnily. V minulosti dominovaly takzvané waterfall systémy – striktní a pevně dané. Ty mají své místo, když výsledkem inovace může být něco potenciálně nebezpečného. Jadernou elektrárnu bych asi nestavěl nějakým freestyle přístupem. Dnes jsou ale upřednostňovány agilní, iterativní metody: vytvoříte první verzi produktu, vyzkoušíte ji a dál ji vylepšujete. V tom je BTL geniální. Její systém by se dal shrnout jako „nejdřív prodej, potom vyrob“. Jdete na veletrh s výrobkem, který vlastně ještě neexistuje, nejprve testujete zájem na trhu a pak ho dokážete velmi rychle vyvinout i vyrobit.

Vy sám jste zažil, jak funguje spolupráce na inovacích v Německu.

Do Fraunhoferovy společnosti jsem odešel ještě před revolucí, syna jsme tu tehdy museli nechat jako „rukojmí“. V 90. letech jsem se vrátil, i když jsme už měli zázemí tam. Chtěl jsem však něco udělat doma. Nelituji toho, ale dnes říkám, že kdo chce něco vymyslet, inovovat, měl by odtud odejít. Nedovedu si představit, že by k nám někdo přišel postavit inovační firmu. To by musel být blázen. Na druhou stranu, právě díky špatným podmínkám tu občas něco vzniknout může. Protože inovace vždy vychází z problému, který je potřeba řešit. Jenže naše inovační ekosystémy jsou vlastně jen agentury, jež utrácejí evropské peníze. To nemá s inovacemi nic společného. A pak jsou tu jednotliví inovátoři. Doma si něco kreslí a možná to i v garáži vyrobí, dál už se ovšem neposunou.

Ján Košturiak s manželkou na sjezdu na kolech v Coroico Death Road v Bolívii.

Zaseklo se Slovensko na rozcestí?

Na Česko se dívám optimističtěji, tam je pohyb kupředu. U nás je to spíš opačně. Naše technické univerzity upadly, v Čechách a na Moravě tak moc ne. Vnímám tam určité náznaky pokroku. Celkově je ale Evropa úřednická, pomalá a rigidní. A to je špatně, protože místo zákazníka obsluhuje inovátor úředníka. V USA do inovací vstupuje ve velkém soukromý kapitál a vznikají tam obrovská inovační centra. Nějaké zárodky vidím i v Evropě.