Typickým českým a slovenským dolarovým milionářem je muž padesátník. Platilo to v roce 2011, kdy J&T Banka spustila svůj Wealth Report, zprávu o stavu místní ekonomické elity. Platí to i v roce 2025, jen je tento pomyslný muž úplně jiný. Nikoli podnikatel, spíš investor. Nehledí do sebe, ale na svět vůkol. Touží po změně a v mnoha ohledech k ní aktivně přispívá.

„Je to profesně ohromně zajímavá věc,“ říká sociolog Jaroslav Cír, který tuto proměnu jako vedoucí projektu sleduje z první řady. „U mnoha projektů se mi stalo, že mě po tak dlouhé době unavily, tady jsem naopak neustále inspirován, rozhovory mě posouvají. Musím být stále ve střehu. Zapotím se při nich a to mi pomáhá.“

J&T Banka Wealth Report se zaměřuje na lidi, kteří mají disponibilní majetek ve výši přibližně 25 milionů korun. Vždy tedy bez započtení hodnoty nemovitostí, v nichž reálně bydlí, a majetku, který užívají.

Jak velká je skupina, o které hovoříme?

Nedokážeme to změřit úplně přesně, odhady v Česku zní zhruba 30 tisíc lidí. A pořád roste, i vlivem inflace. Sami nemáme moc rádi nálepku dolarových milionářů, spíš mluvíme o ekonomické elitě; o lidech, kteří něčeho dosáhli a mají za sebou úspěch.

Při prvním J&T Banka Wealth Reportu v roce 2011 jste řekl, že nejde o žádné novodobé Trautenberky…

Pořád mám tu analogii rád, i já jsem to totiž tak měl. Že takoví lidé nosí kravaty a jezdí drahými auty, že je zajímají jen peníze – a pak jsme tu my, ten zbytek. Z analýzy večerníčků v podcastu Přepište dějiny! vyšly neuvěřitelné věci o tom, jak se do dětí ještě v 90. letech šilo přesně tohle. Že knížepán je bohatý aristokrat, který mluví špatně česky a zneužívá poddané, že byznys má řezník Krkovička. Pořád to v nás zůstává.

Vy vidíte opak.

Podobná klišé zmizí v momentu, kdy ekonomickou elitu poznáte zblízka. Pokud se zeptáte obecné populace, tak když popisuje bohaté obecně , ono trautenberkovství se tam zrcadlí: Už moc nepracují, jen žijí z peněz. Jakmile se ale zeptáte, zda někoho takového znají osobně, přijde odpověď: Ano, ten je jiný. Ten pomáhá místní komunitě, zaměstnává lidi, zvelebil obec nad rámec toho, co by dělala radnice. Osobní kontakt je strašně důležitý. Paradoxem je, že námi zkoumaná ekonomická elita se většinou cíleně drží v ústraní, nechce být vidět. Když se jich ptáme, zda mají potřebu vracet své bohatství společnosti, nejenže řeknou, že mají, oni i vyjmenují konkrétní věci. Jen s dodatkem: To, prosím, nikam nedávejte, nechceme si dělat PR.

Proč?

Nechtějí jít ven sami se sebou. Probleskly mi teď hlavou příklady lidí hlavně mimo Prahu, kde je to znát nejvíc. Že Češi závidí, není jen klišé. Pokud jste hodně vidět a děti vám přitom chodí do normální školy, dávají vám to ostatní trochu sežrat. Přemýšlí, jak jste k majetku vůbec přišel, budou si od vás chtít půjčit, ptají se, proč jste neopravili v obci silnici… V Americe nebo Anglii by se tohle nestalo, jim se to v Česku děje. Je to ale i generační záležitost, která ukazuje, že se zdaleka nebavíme o homogenní skupině. Zrovna jsem se bavil s člověkem, jemuž je 34 let, založil několik společností, je velmi aktivní – a tenhle pocit nesdílí. Je víc vidět a jede si svoje. Možná to souvisí s tím, že když přijde za mnou, je oblečený v mikině, nosí tenisky. Jde mu o výsledek a o práci, ne o prezentaci. Nepoznali byste, že je bohatý.